Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská
tituly: rakouská arcivévodkyně (narozením)
vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally (sňatkem)
dynastie: Habsbursko-Lotrinská
datum a místo narození: 26. února 1746, palác Hofburg, Vídeň, Rakousko
datum a místo úmrtí: 18. června 1804, Pražský hrad, Praha, Česká republika
příčina úmrtí: vyčerpání z důvodu několika nemocí
manžel: Ferdinand Parmský (1751-1802)
děti: Karolína Marie (1770–1804)
Ludvík (1773–1803)
Marie Antonie Josefa (1774–1841)
Karlota (1777–1812)
Filip (1783–1786)
Antonie Luisa (1784–1786)
Maria Luisa (1787-1789)
Mrtvě narozená dvojčata - syn a dcera (1789)
Marie Amálie se narodila jako osmé dítě Marii Terezii a Františkovi I.Štěpánu Lotrinskému. V dívčím věku zvaná Amélie nebyla císařovniným oblíbeným dítětem, kárala jí více než sourozence a vyčítala jí její vlastnosti. Marie Amálie byla inteligentní, ale zadumaná, zdrženlivá a umíněná. Měla pro děvčata nezvyklý koníček, kterým byl lov, v čemž jí velmi podporoval její otec. I když měla mnoho sourozenců vyrůstala mezi nimi jako jedináček, neboť neměla se žádnou ze sester společný pokoj ani vychovatelku. Na rozdíl od svých sester, které se staly obětmi matčiny sňatkové politiky, zůstala Amálie poměrně dlouho ušetřena. To v ní vyvolalo dojem, že by se mohla, stejně jako její sestra Marie Kristina, vdát z lásky. Dostalo se jí však trpkého zklamání. Vášnivě se zamilovala do prince Karla ze Zweibrückenu, ten však byl pro Marii Terezii politicky bezvýznamný a tím pádem nepředstavoval správnou volbu. Marie Amálie to nemohla matce odpustit a považovala to za vyslovenou nespravedlnost. Jejím manželem se stal nakonec bratr Isabely Parmské, milované ženy bratra Josefa, Ferdinand Parmský. Ferdinand byl ovšem oproti své okouzlující sestře pouze neotesaný, tvrdohlavý a prostopášný hrubián, jehož nejmilejší zábavou bylo zvonění na kostelní zvony a opékání kaštanů ve společnosti sedláků. Svatba byla stanovena na 19. července 1769. Svatba v zastoupení se konala ve Vídni a Ferdinanda zastupoval Améliin patnáctiletý bratr Ferdinand. Amálie působila při slavnosti chorobným dojmem a její matka se obávala, aby před příjezdem do Parmy neonemocněla. To se však nestalo a Amélie dorazila v pořádku do Parmy, kde se 19. července konala oficiální svatba. S manželem sídlili v překrásném paláci Colorno, Amélie však nemínila čekat dne, kdy si ji její manžel všimne a od samého počátku se rozhodla poznat novou zemi a lid. Vyjížděla často na venkov, kde rozdávala lidem peníze, starala se o chudé a ve vévodském paláci zřídila útulek pro potřebné lidi. Její matka však její pletení se do politiky výrazně neschvalovala a poslala jí několik kárajících dopisů, to si však nenechala vévodkyně líbit. V roce 1770 se Marii Amálie narodilo první dítě, holčička. Narození prvního dítěte poskytlo Amélii oddech v boji proti odpůrcům. Když však nepřestala ve svých intrikách proti ministrům, byl na ní vyvinut takový tlak matky i španělského krále Karla III., že vypadalo, že se vévodkyně pokoří, ale nestalo se tak. Císařovna tak přerušila se svojí dcerou korespondenci a zakázala dopisování také svým dětem, které s ní byly ve styku. V roce 1773 se narodil následník trůnu Ludvík, v důsledku toho obnovila císařovna s nezdárnou dcerou styk. Vztahy mezi matkou a dcerou byly nyní pravidelné, omezovaly se však pouze na výměnu informací. Čím více se toho císařovna dozvídala na svého zetě, tím více jí bylo dcery líto a nyní nabádala její sourozence, aby byli k sestře laskaví a milí. Ferdinand s manželkou prakticky nežil, zatímco on pobýval po větší část roku v paláci Colorno, Amélie žila ve venkovském sídle Sala. Její jedinou zábavou byl lov. Přes značný odpor mezi manželi, se Marie Amálie nebránila dynastickým povinnostem, na svět přivedla ještě další potomky. Amáliiným přáním bylo navštívit Vídeň, to však císařovna výslovně zamítla. Po smrti matky v roce 1780 se rozhodla navštívit některé své sourozence. Život v Parmě dál plynul po staru, dlouho se revoluční hlasy země nedotkly. Ale v roce 1796 bylo obsazeno francouzskou armádou a v roce 1802 zemřel také Ferdinand. Po smrti manžela se rozhodla opustit zemi, kde se stejně nikdy necítila doma. Dotázala se císaře, nyní to byl František II., kam se má uchýlit. Odpovědí jí byla Praha. Krátce před Vánocemi dorazila do Prahy, kde se usadila na Pražském hradě. Její zdraví však nebylo nejlepší, trpěla ztvrdnutím prsních žláz a obrovskými revmatickými bolestmi, v jejižch důsledku jí nakonec ochrnula levá paže. Dne 9. června 1804 jí bylo uděleno poslední pomazání a 18. června zemřela. Pochována byla v katedrále sv. Víta v Praze. Jenom srdce jí bylo vyňato, převezeno do Vídně a uloženo jako srdce ostatních Habsburků v augustiánském klášteře.
