Poslední dopis švagrové Madame Élisabeth

Právě jsem byla odsouzena k smrti, jež pro mě neznamená hanbu – takový osud čeká na zločince -, nýbrž shledání s vaším bratrem. Stejně jako on jsem nevinná. Doufám, že v posledních chvílích prokáži takovou sílu, jako on.

Jsem klidná, jako je vždy člověk s čistým svědomím. Nejvíce lituji toho, že musím opustit své nebohé děti. Vy víte, že jsem žila jen pro ně a pro vás, svou dobrou a laskavou sestru. Zasvětila jste celý život tomu, abyste mohla být s námi, a vaše přátelství mi vždy bylo oporou. V jakým podmínách jsem vás zanechala! V průběhu soudního procesu jsem se dozvěděla, že od vás odtrhli mou dceru, hélas! Nešťastné dítě! Neopovažuji se jí psát, pochybuji, že by můj dopis dostala.

Netuším ani, zda se tento list dostane k vám. Žehnám vám i oběma svým dětem. Doufám, že jednoho dne, až budou starší, se s vámi opět sejdou a plně si užijí vaší něžné péče. Vždy jsem se jim pokoušela vštípit, že zásady a přísná oddanost povinnostem jsou základem života a že vzájemná příchylnost a důvěra jim zajistí štěstí.

Nechť má dcera nezapomíná, že ve svém věku by měla bratrovi vždy pomoci radou, již může zakládat na svých zkušenostech, a nechť můj syn na oplátku prokazuje své sestře péči a služby, jež pramení jen z lásky. Nechť si oba uvědomí, že ať už se budou nacházet v jakémkoli postavení, nikdy nebudou jeden bez druhého opravdu šťastni, a nechť následují našeho příkladu. Jak často nám při všem příkoří vzájemné city poskytly útěchu! Ve šťastných časech se radujeme dvojnásob, můžeme-li se podělit s přáteli – a kde by člověk našel laskavějšího a svornějšího přítele než ve vlastní rodině?

Nechť můj syn nezapomene na otcova poslední slova, že se nikdy nemá pokoušet pomstít za jeho smrt.

Ráda bych s vámi probrala též něco, co mi drásá srdce. Vím, kolik bolesti vám můj syn musel způsobit. Odpusťte mu, drahá sestro; vzpomeňte na jeho mládí a jak je snadné přimět dítě vyslovit cokoli, co si člověk přeje, zvláště když nechápe, o čem vlastně hovoří. Doufám, že nadejde den, kdy si uvědomí cenu vaší dobroty i vaši lásku k němu i jeho sestře.

Umírám v katolickém, apoštolském, římském vyznání, ve víře svých předků, v níž jsem byla vychována a již jsem vždy praktikovala. Ježto se v posledních hodinách nemohu spolehnout na útěchu duchovního a ani nevím, zda ještě vůbec existuje kneží tohoto náboženství, navíc tuším, že kdyby byť jednou vstoupili na toto místo, vystavila bych je nebezpečí, prosím Boha, aby mi velkodušně odpustil veškeré hříchy, jichž jsem se během života dopustila. Doufám, že ve své dobrotě přijme mé poslední modlitby i ty, v nichž jsem se na něj již dlouho obracela, a poroučím svou duši jeho milosrdenství. Prosím všechny, jež znám a zvláště pak vás, drahá sestro, o odpuštění za veškerou bolest, kterou jsem vám nechtíc a mimoděk způsobila. Odpouštím svým nepřátelům zlo, jež na mně napáchali. Loučím se se svými tetami a všemi bratry a sestrami. Mívala jsem přátele. Takřka největší žal mi působí, že budu navždy odloučena od nich i jejich strastí. Dejte jim vědět, že jsem na ně myslela do posledního dechu.

Sbohem, má drahá a vlídná sestro, kéž vás tento dopis zastihne! Nezapomeňte na mne – z celého srdce vás objímám, vás i své ubohé drahé děti. Můj bože, jak mi rve srdce, že je opuštím navždy! Sbohem, sbohem! Nyní se musím věnovat duchovní přípravě. Jelikož nemohu svobodně řídit své jednání, možná mi přivedou kněze, avšak namítnu, že mu neřeknu ani slovo a budu s ním jednat jako s naprostým cizincem.

Marie Antoinetta

La Conciergerie 

Dopis, napsaný několik hodin před smrtí, nebyl Madame Élisabeth nikdy doručen